FEMINISTKY.SK

Ženská pracovní síla byla vždy výhodnější pro vyssavače nežli mužská. Ženy nereptaly proti nízké mzdě, neodmlouvaly poháněčům, za zdánlivě »dobré slovo« by udělaly vše, ba často i tělem platí svému »chlebodárci« a jeho drábům za velkou milost, že jím dovolil dřít za pár krejcarů do úpadu pro jeho zisky. Světová válka ukázala, že ženy dovedou stejně dobře obvazovat raněné jako dělat vraždící náboje; stejně dobře řídit pluh jako elektrické tramvaje – zkrátka, právě ve válečném zmatku to byly ženy-matky, ženy-dělnice, které neztrácejíce rozvahu nesly na slabých bedrech celou strašnou tíži světového válečného chaosu.

Sovětské ženy vydobyly v Říjnové revoluci a obhájily v občanské válce svá práva spolupracovat a spolurozhodovat při výstavbě socialismu, právo svobodného mateřství, zkrátka úplnou rovnoprávnost s muži, která ovšem není za kapitalistického řádu ani myslitelná.

Západoevropské ženy, ty, které se tolik osvědčovaly ve výrobě za nepřítomnosti mužů, vrátily se po válce nakrátko do svých hnízd – aby buď nahradily – pokud se nahradit dalo – rodinné štěstí svým mužům a synům, vracejícím se z války, anebo vybudovaly na troskách starého nové štěstí dorůstajícím sirotkům. S polí zmizely oračky, z elektrik konduktérky, do továren a dílen se vrátili dělníci, ba i ministerští »bobečkové« byli k velkému smutku pánů nahrazováni válečnými invalidy a legionáři. Žena, jak se zdálo, měla být opět »kněžkou domácího krbu«.

Avšak toto období bylo velmi, velmi krátké. Moc brzy poznala chudina »vítězných« národů stejný hlad jako proletariát »poražených států«. Pouze velmi krátce se mohl dělník domnívat, že jeho mzda stačí, aby uživila ženu a děti. A znovu vidíme ženy prosit u vrat továren o přijetí do práce. Aby nehladověly jejich děti, pracují za poloviční mzdu, ně­ kdy i méně.

Tyto dny projednával se v Praze případ Slovačky Pršalové, která byla obžalována ze zločinu podvodu, že »lstivým způsobem získala větší mzdu«, protože čtyři roky zastávala – k plné spokojenosti svého zaměstnavatele – místo jako deputátník [zaměstnanec odměňovaný částečně výrobkem – LK] a konala nejtěžší mužské práce. Co bylo příčinou tohoto podivného jednání, které přivedlo proletář­ku na lavici obžalovaných? Snad homosexualita, o níž se teď tolik mluví? Nikoliv. Marie Pršalová vystupovala jako muž, žila sice ve společné domácnosti se svou kamarádkou, vydávala se po čtyři léta za jejího milence, ale tento podvod provedly obě Slovačky proto, aby jako manželé – třeba na divoko, dostaly spíše zaměstnání a aby silnější z nich, Marie Pršalová, dostala za mužskou práci také přiměřený plat. Proto tedy, aby dostávala za práci, konanou k úplné spokojenosti statkáře – a to už něco znamená – aspoň poněkud slušnou mzdu, musí se dnes proletářka převléci do mužských šatů.

»České slovo« popisuje obšírně celou záležitost, líčí, jak hezký Štěpán Pršala musil velmi často odmítat projevy přízně, kterými ho družky zahrnovaly. Ani slova o křiklavé nespravedlnosti rozdílu mezd mezi mužem a ženou, o tom, jak zjednat nápravu. »České slovo« jenom skromně poznamenává, že kolektivní smlouva zemědělských dělníků zaručuje mužům mnohem větší mzdu než ženám. »České slovo« neví, že nejen v zemědělství, ale ve všech oborech jsou ženy a mládež nejvíce vykořisťovaným živlem. Vždyť na Slovensku si páni velkostatkáři rozdělili dělnice na »silné« a »slabé« jako tažné kobylky. »Slabá« dostává 6 Kč, »silná« 8 Kč denní mzdy. Ve všech kovoprůmyslových továrnách jsou nyní stále více zaměstnávány ženy, které dělají sice mužskou práci, ale dostávají žebráckou mzdu, často i nižší, než jim určuje kolektivní smlouva.

Je třeba, aby všechny pracující ženy se vzbouřily k mohutnému protestu, aby vytyčily všude svůj spravedlivý požadavek: »Za stejnou práci – stejnou mzdu« a vštípily si hluboce do paměti slova nesmrtelné Rosy Luxemburgové:

»Proletářka potřebuje politická práva, protože vykonává tutéž hospodářskou funkci jako muž-proletář. Stejně jako on udržuje stát, stejně se dře pro kapitál, jímž je stejně vyssávána a utlačována. Má tytéž zájmy a vyžaduje k jejich hájení těchže zbraní. Její politické požadavky tkví hluboko ve společenské propasti, dělicí třídu vykořisťovaných od třídy vykořisťovatelů – nikoliv v rozporu mezi mužem a ženou, nýbrž v rozporu mezi prací a kapitálem.«

Rozsevačka, TOČ. IV, č. 27, 1929

Jabůrková, J. (2014). Za stejnou dřinu – nestejný plat. In M. Bahenská, L. Heczková, & D. Musilová (Eds.), O ženské práci: dobové (sebe)reflexe a polemiky (pp. 187 - 189). Praha: Masarykův ústav & Archiv AV ČR, v. v. i.

Kniha dostupná napr. tu.